Manes je  kapitola  z knihy Nadhled

JELENINY NAROZENINY
>> Z tebe se ale stal opravdový chlap, Jan Já
>> Myslíš, Evo? ale z tebe je taky pořádná ženská. v létě jsi mi chyběla. Jan
>> Můj život ještě není úplně v pořádku, ale jsem šťastně rozvedená, to je všechno. Já
>> A jinak, Evo, jak se ti vede?
>> Ach, hledám práci.
>> Taky tady?
>> Kdyby se něco našlo, tak i tady, a ty?
>> No jo, Jolana je pořád ve vzduchu, dělá letušku, já mám firmu s tátou. Jan
>> Ale v Máslovce už ji nemáte, šla jsem dnes kolem. Já
>> Ne, koupili jsme budovu na žižkově a máme teď sto zaměstnanců...
>> ó , a to se mnou ještě mluvíš? Zasmála jsem se. Jiří byl muž Jeleniny neteře, Majdovy dcery. Majda žije od osmašedesátého v Dallasu, byl to můj první přítel.
>> Prosím tě, já se s tebou budu vždycky bavit rád.
>> ach ano, znám jednoho, ten jich má 8000 a taky se mnou mluví.
>> To je ten koňař? zeptal se Jan.
>> ano, jak to, že to víš, nikomu jsem to neříkala. Já
>> To snad není možné, ty ho znáš? Jan
>> ano, velice dobře, tykáme si, poznali jsme se
v Kladrubech, tam byl ředitelem hřebčince. Já
>> Já vím, taky už jsem tam byl. Jan
>> Je tam nádherně.
>> ano, moc krásně. A jak ty ho znáš? Jan
>> od prvního okamžiku jsme si byli navzájem sympatičtí, ale ne intimně, chápeš.
>> Samozřejmě chápu, my s ním možná uzavřeme větší obchod. Bylo by prima, kdyby se to povedlo. Jan
>> řekni mu, že mne znáš, třeba to klapne.
>> To by bylo něco, a víš, kde teď bydlíme? Jan
>> Ne.
>> v Novém zámku. Jan
>> Nepovídej.
>> ano, je to pravda. vždycky se tam procházím a myslím na to, kde jsi ty měla koupit dům. Jan
>> v uličce, která vede ke Starému zámku. Já
>> Tam jsme to taky koupili. Jan
>> Fakt, Jan, to je ale náhoda.
>> To není žádná náhoda, já to tam chtěl kvůli tobě. Jan
>> Já to ale nekoupila, i když jsem to do poslední chvíle tvrdila. Myslím, že to byla situace, kdy mne R. poprvé neposlechl, řekla jsem, že to koupím a oni řekli, když to váš muž nechce, neprodáme. Prostě poslouchali jej, jako muže.
>> To je hloupé. Já bych tě poslechl vždycky, i kdyby jste to měli koupit jen proto. Tenkrát jsi říkala, že to stojí jeden měsíční plat. Jan
>> ano, to jsem řekla, jak to, že to viš?
>> Já si pamatuji všechno, co jsi kdy řekla.
>> ach.
>> ano, Evo, mně se líbíš od té chvíle, co jsem tě poprvé spatřil.
>> ale, Jan, a Jolana?
>> Ta je pořád pryč, pořád jsem sám s malou Inou, už mne to nebaví. Jan
>> a tvoje máma?
>> Pomáhá mi, ale Inu jenom rozmazluje. Jan
>> Rozumím. Já
>> a kde ty bydlíš, Evo?
>> Mám pokoj v privátu, platím 25 DM, na Slapech ještě není hotovo.
>> Můžeš bydlet u nás. Jan
>> To bych ráda.
>> a až bude dům hotový, dostaneš tam pro sebe pokoj. To bude mnohapokojový dům, strašně velký. Jan
>> To je prima, na Slapech se stejně bojím.
>> a co děláš?
>> DTP-grafiku na MACu.
>> Já vím, co to je. Taky to máme. Klidně bys mohla pracovat u nás. Jan
>> Jan, já bych mohla taky psát reklamní texty, hodně toho vím, jen o tom nemluvím.
>> Já vím, jen zavřu oči a mohl bych tě poslouchat věčně.

Ach, proboha, kdo tady taky ještě je? Sepp Rakušan, ten se svou ženou rovněž bydlel v Mnichově. Naposledy jsem ho viděla ještě u Anděla. Teď se Rakušan bavil s Rudim, houslistou, který hrál v kapele. Kapela měla právě přestávku, Rakušan s nataženou paží ukázal mým směrem, velice neslušně. Rudi si na mne pravděpodobně nevzpomínal, když mu Rakušan o mně něco vyprávěl. Není divu, dlouho jsem ho neviděla. Stejně jsme se znali jen od vidění. Rakušana zato znám hodně dlouho a dobře, vždycky o mně něco vykládá, většinou lži. Co všechno si vůči mě dovolil už u Anděla, ten stupidní Rakušan. Během rozvodu, to ještě žili v Mnichově, se kamarádil s R. Jeho žena byla dlouhá léta redaktorkou RFE, za komunistů proto Prahu nikdy nemohli navštívit. Znala jsem je oba, velcí přátelé jsme nebyli nikdy, byli jsme jenom, jak se říká, dobří známí, protože R. byl taky fotograf, R. a Rakušan spolu chodili do hospody, tam ale ženy nesměly.
>> Ten ale rychle odešel, jak tě pozdravil – nebo spíš nepozdravil..? Jan scénu pozoroval.
>> Půjdu k Jeleně a řeknu jí to.
>> To nemusíš, ona ho přece zná. Já
>> ale proč v létě pozvali jeho a ne tebe? Jan
>> Možná to taky bylo kvůli němu, nemá mně rád.
>> Rozumím, ale určitě jí řeknu, co je to za člověka. a ty si nemusíš dělat starosti, zůstaneš, půjde on. Přišla bys k nám pracovat? Jan
>> Hrozně ráda. a tvůj otec? Já
>> No, nevadila by ti jeho minulost? Jan
>> Jan, mně přece nemusíš nic vyprávět, jestli ve vaší firmě ještě vládnou komunistické poměry.
>> žádný komunismus, to je čistě kapitalistická firma, zasmál se Jan
>> No tak, malá Ina stejně neví, kdo byl Ha... tedy, kdo to byl Husák. Já
>> Jistě, zasmál se Jan znovu. Jolana, jeho žena, přišla k nám a byla ke mně dost hrubá. Když odešla, všichni u stolu se divili.
Jan řekl: >> Proč je ta koza k tobě taková?
>> Jan, já nevím, to se ale vyjasní, já jí nic neudělala.
>> ale proč jenom? Jan
>> Možná si myslí, že jí chci oplatit, že se před pěti lety na oslavě Jeleniných padesátin tak dlouho bavila s R. vzpomínáš si? Já
>> No jasně, ale mně to nevadilo. Jan
>> Mně taky ne.
>> víš, Evo, my nemáme zrovna dobré manželství. Jan
>> Já vím, Marcela se o tom zmínila.
>> v Novém zámku jsem pořád sám, a ty, máš někoho? Jan
>> Ne, měla jsem, 22 let jsme byli přátelé, minulé léto jsme se spolu vyspali a teď je konec.
>> To je ale škoda. Jan
>> Ne, tak to prostě je, v Mnichově jsem zažila věci, o kterých nechci mluvit. Jelena teď má můj deník, jako jediný člověk na světě ví, jak to bylo. Já
>> a Evo, tak ty tedy u nás začneš? Jan
>> Už se těším, Jan, budu se o vás starat. Já jsem asi vaše Janinka, víš přece, z rodiny Broučků v té pohádce – nebyla člen rodiny, přesto velice integrovaná.
>> Já vím, Jelena o tobě mluví samou chválu, miluje tě. Jan
>> ano, já ji taky a proto se na ni nemůžu zlobit
kvůli Rakušanovi.
>> Dostaneš u nás bydlení, Jenku já mám taky rád. Jan
>> Budu pro vás vařit. Já
>> Musíš vůbec ještě pracovat? Jan
>> Nemusím, ale chci.
>> Už se na tebe těším. Jiří
>> Jan ale to nejde. Já
>> Proč by to nešlo? Jan
>> Protože kdybychom tam byli sami, skončili bychom někdy spolu v posteli. Já
>> a co je na tom, nechám se okamžitě rozvést a ožením se s tebou. Ina má stejně až příliš mnoho babiček, tak z jedné uděláme macechu. Jan
>> Prosím tě, pojď, půjdeme k ostatním ženským, řekla jsem a vstala. Až teď jsem si všimla, že jsme sami.
>> Ještě si sedni a zopakuj, co jsi teď říkala. Jan
>> Pojď prosím k ostatním, myslím, do společnosti.
>> Já vím, co myslíš, jen jsem ještě nikoho neslyšel, kdo by pozitivním tónem. Jan
>> Už jsem si u sebe víckrát všimla, že mnohdy říkám věci nesprávným tónem, což ale není vždycky špatné. Slov mám dost, ale tón někdy neladí.
>> Já se kvůli tobě naučím německy. Jan
>> To nemusíš. Já
>> řekni mi prosím německy: miluji tě. řekla jsem to.
>> Já tebe taky. Jan
Vylekaně jsem následovala ostatní, s Jenem v závěsu. Před pěti lety dostala Jelena od Pavla, svého muže, olejomalbu, portrét babičky z matčiny strany. Já ji znala. Když ještě žila, byla hlavou rodiny, žádný div při sedmi dětech. Jelena a Marcela jsou její vnučky. Tentokrát manžel Jeleně obstaral dva portréty, dědečka a babičky z otcovy strany. Před pěti lety byla veliká oslava, přišli slavní lidé, přátelé Jeleny a jejího muže. Za komunistů byli ti dva zbaveni občanství, trvalo to jedenáct let, kvůli tehdejšímu režimu žili ve Vídni. Na oslavě se současně vzdávala pocta nástupu nové éry. Přišel i prezident, oba se s ním přátelí už dlouho. R. a já jsme tehdy ještě byli manželé. Před vchodem jsme se tenkrát potkali se Rakušanem a jeho ženou, ti ale nebyli vpuštěni, protože neměli pozvánky. Možná proto je Rakušan ke mně tak chladný, ale byla to opravdu rodinná oslava – a navíc ne moje. Já přece nemohla za to, že nesměli dovnitř, ještě jsem tehdy řekla:
>> Pojďte, když to půjde, sedneme si k jednomu stolu. Přitom je Jelena tak dobře neznala a o hodně později mi někdo vyprávěl, že se ti dva jen dívali zpoza závěsů. Takový nesmysl. Přece nechodím na oslavy, na které nejsem pozvaná.
Před asi dvěma lety jsem se pak  Jeleny ptala:
>> Dostala jsi vůbec od Rakušana fotky? Z té oslavy?
>> Jak to, on přece nebyl uvnitř, řekla Jelena.
>> Co to povídáš, přece jsem ty dva viděla, jak šli s námi dovnitř.
>> Ne, Evo, nebyli pozvaní, museli zase jít. Jelena
>> ach ne. Já
A Marcela teď řekla: >> Ta Fina byla krásná.
Prohlédla jsem si oválné portréty na klavíru.
>> Kdo, zeptala jsem se.
>> No přece Fina, podívej.
>> Jak to Fina, to si z nás už předkové dělali legraci a možná se Fina jmenovaly obě babičky a nakonec to byly sestry? Marcela i já jsme se zasmály, já ještě dodala:
>> Do prdele, to snad není možné.
Babička z matčiny strany se totiž taky jmenovala Fina. Jenže Marcela, když jsem jí to před pěti lety vyprávěla, to nevěděla. Pomyslela jsem si tehdy, no jo, mýlit se je lidské, Marcela to musí vědět líp, je přece Jelenina sestřenice.
>> Tak přece, řekla Marcela.
Ema, žena Pavlova syna Ondřeje, nadávala:
>> Mám sebou patnáctiletého syna, nemluv před ním tak sprostě.
>> ó , promiň, Nicki, řekla jsem.
>> Emo, nech prosím Evu na pokoji, řekla Marcela.
Zita, dalši sestřenice, řekla: >> a co to má prosím znamenat?
>> To ti vysvětím později, a Emo, on už si kvůli jednomu vulgárnějšímu slovu nenadělá do kalhot. Je to moje vina, já ji k tomu dovedla, podporovala mne Marcela dál.
>> Marcelo, ty jsi báječná, díky, řekla jsem.
>> Já to nechápu, kapitulovala Ema.
>> Ty to chápat nemusíš, to je interní záležitost. Marcela
>> ale já přece Evu vidím poprvé. Ema
>> To přece nevadí, nebo? Přátelí se s rodinou už roky, jak k tomu vlastně došlo, Evo? Marcela
>> Myslím, že když byl konec s mou první láskou, bratrem Jeleny, nechtěla jsem odejít a vy jste mne nechtěli nechat jít. Já
>> Kolik ti bylo, Evo? Ema
>> šestnáct, když jsem přišla.
>> Je přítel rodiny a často navštěvuje Jeleniny rodiče. Marcela

>> ano, a otec nedávno řekl i přede mnou sprosté slovo. Já
>> vidíš, Emo, to je ale vyznamenán., to ještě nikdy neudělal, co ho znám, a já ho znám dlouho, je mým strýčkem. vyprávěj, Evo! Marcela
>> Nechci.
>> Klidně to řekni. Marcela
>> Tak ano, řekl mi, Evo, když mi dnes někdo přijde s tím, to je ale pěkné stáří, to vaše, nejraději bych ho vyhodil s kopancem do prdele. Já
>> To snad není možné, věřím ti, Evo, obdivovala mne Marcela.
>> ano, je to pravda. Já
>> a jak je oslovuješ?
>> Křestním jménem, ale samozřejmě jim vykám. Já
>> No vidíš, Emo, znáš ve svém okolí kromě Jeleny někoho, kdo tohle smí? triumfovala Marcela.
>> Ne, kapitulovala Nora.
Vzpomínám si, proč tenhle hovor vůbec začal: kvůli těm dvěma krásným obrazům na piánu. Ráda bych Jenku s oběma portréty vyfotografovala. Vstala jsem a šla ke Rakušanovi.
>> Sepp, máš sebou foťák?
>> Ne, nemám, tady se nemusím nikomu vnucovat! Rakušan. Cítila jsem se, jako bych dostala facku, patrně to taky facka byla – verbální.
>> Chtěla jsem to jen vědět, kdybys měl, půjčil bys mi ho? Překvapená, zkoušela jsem zachránit, co se ještě zachránit dalo.
>> Tobě ano, vím, že fotit umíš. Rakušan
Líp než ty, měla jsem říct. V Mnichově jsem musela po něm opravovat fotky, ktere on redakci kde jsem pracovala, vyfotil pod psa...

>> No jo, tak to se nedá nic dělat.
Znovu jsem si sedla, ztuhlá jako solný sloup.
Marcela znechuceně řekla: >> To je ale vůl.
>> a jaký! Já
>> Je to blbec, řekl Jan.

Nejhorší na světě je, že hlupáci jsou si naprosto jistí,
zatímco inteligentní lidé jsou plni pochybností.

A najednou byl naprostý klid.
Po chvíli řekla Marcela:

>> Pavel už je na cestě k němu... Mluví s ním... Rakušan odchází!!!
To je dobře, pomyslela jsem si. Jan mezitím promluvil s Jolanou, co jí říkal, jsem se nedozvěděla, zato se zeptal mne, zda bych k nim přišla tento pátek.
>> Přijdu, jde o mou budoucnost...
>> Nejenom tvoji, taky Jolany. Jan
>> Skutečně po tom všem přijdeš? Jolana
>> Nerozumím, řekla jsem.
Že je jejich manželství. v troskách, zato já přece nemůžu.

Bylo už pozdě a my seděli v úzkém rodinném kruhu. řekla jsem k Jeleně a Eme: >> Holky, musíte mi dát recept na tu skvělou škvarkovou pomazánku a ty, Emo, na tu bezinkovou šťávu, mám na Slapech spoustu bezových keřů. >> Neříkej nám holky, odpověděla Jelena svým tónem starší sestry, který miluju a který má, co se známe. Ema, vždycky ochotná do Jeleny šťouchnout, řekla: >> Mně holka říkat můžeš.
>> Ty víš, Jenko, kdyby tady byli rodiče, nedovolila bych si to. Já
>> vím, řekla Jelena. >> Můžeš i mně říkat holka, to já jenom, abys musela říct, co jsi teď řekla, ale o něčem jiném: proč jsi mi, Evo, neřekla, že je ten Rakušan takové prase?

>> Čekala jsem, až na to přijdeš sama. Já
>> Kdybych to věděla, už ani v létě bych je nepozvala. >>Dobytek! Jelena
>> To už jsi tak daleko? Já. Na jednom místě v deníku tak označuji lidi kolem sebe.
>> ano, Evo, doma se přeme, zda to má být divadelní hra nebo román. Komické, já jsem pro hru a Pavel pro román.
>> To je ono, Evo, řekl Jan.
>> Co, Jiří? zeptala se Jelena.
>> ale, Eva mi vyprávěla, že Pavel k ní nebyl v telefonu zvlášť příjemný a nevěděla, proč. Jiří
>> Ne, určitě ne proto, to má jiné důvody. Na začátku jejího rozvodu ji pozval do Vidně a ona nikdy nepřijela, řekla Jelena.

>> a kromě toho, já to četla až letos v létě.
>> vidíš, já ti to, Evo, říkala, řekla Ema.
>> Co jsi jí říkala? Jelena
>> ale, vyprávěla mi, že ti poslala svůj deník a já jí řekla, že bych jej ráda četla. Ema
>> ach tak, deník, má pravdu, je to deník, jen s tím rozdílem, že píše, jen když se něco stane, a stalo se toho hodně. Je to tragikomické porno. Doufám, že vyhraji a bude to divadelní hra. Evo, je to báječné, ohromující, grandiózní. Jelena
>> ale jak by to mohla být hra, když je to deník? Ema
>> Jsou v tom jenom dialogy nebo trialogy. Jelena
>> Není v tom vůbec žádná próza? Ema
>> Ne, je v tom jen povídka, kterou napsala jednomu z těch mužů, ale ta je tak specifická, až je nepoužitelná. Jelena
>> Jak prosím, ona má dva muže? Ema
>> ano, dva. Jelena
>> a spí s oběma? Marcela
>> Evo, smím? zeptala se mne Jelena.
>> Jasně, já se za to nestydím. Já
>> Nemusíš se stydět, mnohá ženská spí s jedním dopoledne a s druhým večer, řekla Jelena, druhá půlka věty byla pro Emu:
>> ano, je to tak, spí s oběma a přitom nádherným způsobem vypráví o třetím. Jeden z nich o ní řekne, že je jeho nejlepším přítelem.

Pro manželský život si vyber jen ženu,
kterou bys rád měl za nejlepš.ho přítele,
pokud by byla mužem.

>> Proč ne přítelkyní? Ema
>> Protože to váží víc. Já
>> Takže klasický trojúhelník. Marcela
>> Marcelo, v tom není vůbec nic klasického, prosím tě, přemýšlej, než promluvíš, řekla Jelena své sestřenici.
>> Chtějí se například líbat ve třech, ale to nejde. v tom jsou napsané tak neobvyklé věci, je to tak nabité emocemi, na nějakou omáčku jí nezbyl čas.
Ema řekla drze: >> a proč o ní nic nepíše Pavel ve svých knihách? a čí dcera ona vůbec je?
>> Ničí dcerou není... Samozřejmě je něčí dcerou! ale to není důležité. Evo, já jsem tak ráda, že jsi mi to poslala, děkuji ti. Jelena
>> Jeleno, já ti to poslat nechtěla. Já
>> Jak jsi mi vynadala, když jsem ti řekla, abys mi to dala! Zasluhuje si, aby někdo napsal knihu jen o ní. Jelena
>> Já se divila, že jsem ji ještě nikdy neviděla. Ema
>> víš, ona jezdí k mým rodičům, jak dlouho už, Evo? Jelena
>> 35 let, s dvanáctiletou přestávkou. Já
>> No vidíš. Kromě toho procestovala celý svět, v Mnichově bojovala proti lidské blbosti. Rakušan je nádherný příklad toho, co kolem sebe musela celou tu dobu strpět, a nechá ji bezdůvodně padnout. My tady bojovali proti komunismu chartou a ona tam. ale ti existují i tady, Evo, takoví lidé. Marcelo, Eva
ti přinesla tak krásný hrníček s obrazem tvého pracoviště (pracuje v Národní.m muzeu) a co ty uděláš? Necháš si za pitomý kousek jantaru dát padesát korun, a ona ho ještě k tomu nepotřebuje. Je moc porézní. využiješ ho, Evo? Jelena
>> Ne, nemůžu. Já
>> Proč? řekla Marcela. >> To bylo jen symbolicky.
>> víš, co je symbolické? Když Eva rodičům přiveze uherák a řekne, že by přivezla kaviár, kdyby ho měli rádi. Jelena
>> Když má peníze na uherák, může mi přece dát 50 korun, nebo? Marcela
>> Marcelo, kdybys mi řekla, dala bych ti ty peníze já, a za co? Na hlazení porcelánu je třeba hladký kus. Eva ti v duchu říká sestřenice. Jelena
>> Já nejsem její sestřenice. Marcela
>> a když se k ní budeš dál takhle chovat, nebudeš ani moje. Nevidíte, že mne bolí, když se k sobě chováte, jak se chováte, vztahy se vytvářejí v srdci, ne na papíře, proč jsi jí pořád ještě neposlala ty krásné rukavice, které u tebe zapomněla? Jelena

Srdce jde vždy po cestě, od které rozum nejvíce odrazuje.

>> Nemám její adresu. Zlodějka Marcela, zaraženě.
>> Já ji mám, a když je v telefonním seznamu, bude tam i s adresou, nemyslíš? a kdyby ji moje rodiče adoptovali, pak najednou tvou sestřenicí bude? Jelena, rozhněvaně.
>> Jeleno, řekla jsem, aby už byl konečně klid,
>> Tebe ale Rakušan taky nechal padnout.
Rakušan Jeleně, když upadla při tanci, nepomohl hned vstát, ale jak na ní ležel, rozhlédl se nejprve, zda si toho někdo všiml. vypadalo to velice směšně a trvalo to dlouho.
>> Já vím, něco takového jsem ještě nezažila. Jak to vypadalo, když jsem tam ležela? Zůstala jsem ležet trochu déle, chtěla jsem vidět, co udělá. Jelena
>> Kdyby se ti něco stalo, nejraději by uhladil tu zem, co tam nebyla, aby si toho nikdo nevšiml. Já
>> No, vypadalo to, jako by tě chtěl znásilnit, jak tam zůstal nad tebou na zemi trčet, řekla Ema.
>> To si myslím, ale Evina verze je lepši, a teď všichni poslouchejte, teď přijde vyvrcholení večera, řekla Jelena a pokračovala:
>> Pavel šel ke Rakušanovi, poté, co dal Evě ten verbální políček, a řekl: Sepp, jak jsi to myslel?
Rakušan: No, že se tady nikomu nemusím vnucovat. To je přece jasné, nemusíš, byl jsi pozván, nebo? Myslím, že jsi to spíš myslel na Evu, ale jistě, řekl Rakušan. Pak se jí omluv, ona totiž byla taky pozvaná. To neudělám, hulákala na mne jako na vesnického trotla a tahá vám sem mladé kluky.
>> Eva sem nikoho nepřivedla.

>> A kdo je pak ten, se kterým se celý večer bavila? >> To je její syn, řekl Pavel.

>> Co, ona má syna, v Praze?

>> Ne, ne tak docela, on je to taky její zeť.

>> ona tady má dceru?

>> ano, a když budeš takhle pokračovat, bude to nakonec její druhý muž. Tak, a teď se jí půjdeš omluvit.

>> To neudělám. Pepiku, řekla mi. Myslel jsem, že se jmenuješ Pepik, tak tedy pane Rakušane, musíte si zvyknout na to, že naše ženy v průběhu večera s ohledem na mírnou špičku jsou, jaké jsou.

>> Na to si nedokáži zvyknout.

>> Pak opusťte tuto společnost! a on odešel, kdo to viděl? zeptala se Jelena a pohlédla na naši skupinku.
Marcela: >> Já, všechno jsem to Evě říkala, ona seděla zády k těm dvěma.
>> Když o mně říkáte, že jsem pětiletá uličnice, pak je Eva tříleté dítě se stoletím zkušeností. Jelena
>> Já tě miluji, řekl Jan Jeleně.
>> Já myslela, že miluješ Evu, odvětila Jelena.
>> ano, miluji ji, ale teď miluji i tebe, za to, co jsi řekla. Jan
>> ano, Eva je takový chameleón. Jak to vlastně, Evo, že se hodíš ke každému muži? Jelena
>> ano, to je pravda, řekla Marcela.

>> Hodí se k sobě s Jiřím.
>> Řekla o Rakušanovi, že není dobrý člověk. Jiří
>> Má pravdu, to snad není možné, mí rodiče tě vychovali ještě tvrději, než mne, o takovém hajzlovi řekne, není to dobrý člověk. Ten vůl by potřeboval pár kopanců mezi nohy, hodně špičatýma botama... Jelena
>> ... Já bych ho přidržela, řekla jsem.
>> No to snad ne, vydechla Marcela a vyumělkovaně zalapala po vzduchu.
>> ... a pak ten odpad hodit do Vltavy a umýt si ruce, pokračovala Jelena.

>> Ten dnes večer spáchal společenské harakiri, uzavřela.
>> vidiš, Emo, ty bys jí myla hlavu kvůli takové hovadině, řekla Marcela.
>> Co udělala? zeptala se Jelena.
>> ale, vynadala jsem jí, že před Nickem řekla do prdele, informovala Ema.
>> Ty, zrovna ty? Jelena
>> ale bylo to hezké, jak mne Marcela vzala pod ochranná křídla. Já
>> ano, to bylo báječné. Ema
>> To je mi jasné, ale nejprve musela Marcela Evu zavést na tenký led, nebo? a Ema, nemáš pocit, že se Eva vnucuje do naší rodiny, jak tomu říká Rakušan? Jelena
>> Ne, mám pocit, že ji máte velice rádi. Ema
>> a to, prosím pěkně, už 35 let. Jelena
>> Ještě řekla, on je pan manžel... Jan
>> Ne, Evo, ani to není, teď vím, co ti daruji k narozeninám. Před takovými lidmi, jako je on, je třeba ji chránit. Jelena
>> Eva řekla, že je jako Janinka v Broučcích. Jan
>> Ne, Jan, ona je brouček, jako my. Evo, tímto tě jmenuji broučkem, jsi v našem kruhu! Jelena
>> řekni něco, řekl Jan.
>> Co mám říct, ty už to máš za sebou? zeptala jsem se Jena.
>> No, že to jmenování přijímáš. Jan
>> Jmenování přijímám, řekla jsem.
>> Teď jsi brouček, usmála se na mne Jelena.
>> a co je vlastně s rodiči? Marcela
>> Počkej, Marcelo, už zase něco plácáš, varovala Jelena.
>> ó, řekl Jiří.
>> Jiří, Eva ti něco říkala? Jelena
>> Ne, neříkala. Jiří
>> Evo? Jelena
Zavrtěla jsem hlavou.
>> ano, mí rodiče uvažují o adopci. Jelena
>> a jak to dopadne? Marcela
>> Marcelo! řekla Jelena nazlobeně.

>> Evo, jak se chceš jmenovat, Mašínová nebo Zelenkova?
>> řekl jsem jí, že bych přijal její jméno. Jiří
Pauza.
>> Mašínová. Já
>> To je dobře, řekla Jelena.
>> Proč je to dobře? zeptala se Marcela.
>> Protože se jí víc líbí jméno mé mámy za svobodna. Marcelo, to je přece tvoje jméno, jmenuješ se jako tvůj otec, můj strýček. Díky bohu řekla Mašínová, jinak bys ji musela adoptovat ty. Jelena
>> To je kvůli Majdovi. Marcela
>> Proboha, Marcelo, mlč! Přišla k nám v šestnácti a pak, po třech letech, když to mezi ní a mým bratrem skončilo, neodešla, a my nechtěli, aby šla, ano, zůstala u nás, na tom přece není nic špatného, všichni ji máme moc rádi, a když řekne Pavlovi: je v rodině oficiálním způsobem, tak to taky není špatně, za ty roky jsem si ujasnila, že do rodiny patří víc, než můj bratr. Bratra jsem ztratila, zato jsem získala sestru. Jelena
>> ó , ó, ozvali se všichni.
>> a k Majdovi: ona je jediná, která ho chápe. Jelena
>> Jak to, říkala jsi, že je pitomá, co rodičům řekla. Marcela
>> Muselo přejít pár let, než jsem pochopila. Eva ví všechno předem, rozumí američanům, chápe mého bratra, protože zná americkou mentalitu, když někam jede, žije tam mezi lidmi, a právě v americe udělala tuhle zkušenost a ví přesně, proč můj bratr nechce do Evropy, ani na návštěvu. Já to taky nechápala, ale jednoho dne jsem se probudila a teď je mi to jasné. Buďte k ní prosím milí, je to moje sestra. Jelena
>> ale Jolana přece často lítá do N. Y. Marcela
>> ano, nakupuje tam, ale američany nezná. Jelena
>> Je v té její knížce vůbec něco o politice? zeptala se Marcela.
>> vůbec ne, politika přece nikoho nezajímá, je to kniha o životě, o jejím životě, malá Ina stejně za chvíli nebude vědět, kdo byl Ha... tedy, kdo to byl Husák. Jelena
>> řekla to úplně stejně, jako ty, i s tím přeřeknutím. Jan
>> To mne nepřekvapuje, už často jsem si u té knížky pomyslela, že máme stejné myšlenkové pochody. Evo, teď ti to řeknu, já bych to udělala přesně jako ty, jen s tím rozdílem, že Pavla neopustím, jako ty R. Ještě jednou ti gratuluji. Jelena
>> aha, tak je to, já jí nerozuměla. Marcela
>> Čemu jsi nerozuměla, Marcelo? zeptala se Jelena.
>> ale, říkala mi, že je úplně jedno, zda někdo někoho opustí nebo bude sám opuštěn. Marcela
>> a čemu jsi nerozuměla? ona má vždycky pravdu, i když to tak zpočátku nevypadá. Jelena
>> Myslela jsem, že se nechali rozvést, stejně jako jiní. Marcela
>> Marcelo, proč se jí nezeptáš? Ne, nenechali se rozvést jako jiní. Musela ho opustit, on by se jí nikdy nechtěl vzdát, dělá s ním knihy – kolik, Evo? Jelena
>> 16. Já
>> Myslím ty velké. Jelena
>> Pět nebo šest. Já
>> a nikde nestojí poděkování nebo věnování. R. asi bude právě takový blb, jako ten Rakušan, když spolu chodí na pivo, říká mu Rakušan: Buď rád, že ses jí zbavil. a R. nebude schopný říct: opustila mne, řekla Jelena. >> a kromě toho, co jsou ti dva rozvedení, nevydal žádnou knihu. A už nikdy nevydá. Ona totiž fotografuje lip nez on.
>> ona je ženou toho fotografa? a všichni se znají? Ema nedokázala skrýt své překvapení.

Buď děláš knihy nebo máš přátele.

>> No jasně. Jelena
>> ale proč ji Rakušan tak málo respektuje? Ema
>> Závidí jí, závidí jí všechno, její dva muže, že byla vdaná za nejlepšího českého fotografa, žijícího v cizině a dělala s ním knihy jednu za druhou, zatímco on ještě nedokázal vydat nic, neumí totiž fotit tak dobře, ani jako ona ne, musela přece vylepšovat, co on dodal, a to mi řekl on sám. Zraňuje jeho hrdost a to podle něj nesmí. a k tomu ještě přijme své dívčí jméno, pravda, Evo? Jak se teď jmenuješ? Jelena
>> Lexová. Já
>> Tak jsi se jmenovala, když jsi přišla k nám, všechno je, jak má být a Marcelo, její manželstí. bylo přes 20 lety příkladné, milovali se. Když to skončilo, odešla. Panu Rakušanovi tady leccos ušlo, pořád po ní hází blátem, pořád by jí nadával, ale z jeho huby vycházej. tak krásné věci, že mu mnohdy za jeho nehorázné chování musím děkovat. Například, že zkoušíš zpívat ruské písně a neumíš to. Není divu, já ti je předzpěvovala a já je taky neumím. Evu a R. jsem v Mnichově často navštěvovala, byla jsem u nich dokonce první rok ve Vídni. vím, jak to všechno bylo. Rakušan si tak nalítnul na nůž, až to není hezké. Jelena
>> říkala to. Jan
>> Co říkala? Jelena
>> že sama přijdeš na to, co je to za člověka. Jiří
>> ano, tak to je, ona vůbec nepomlouvá, proto to nevím od ní, a je to škoda, kdybych jí jen trochu naslouchala nebo se jí zeptala, ušetřila bych si lecjakou nepříjemnost. Já mu to nedaruji, ten ještě bude koukat. Nejraději bych ho poslala k čertu a jeho ženu s ním. Pomozte prosím Evě, aby už nebyla odkázaná na takové lidi... Nikdo se nehlásí, kdo chce začít? Jelena
>> Už se stalo, bude u nás ve firmě, řekl Jiří.
>> To je dobře, Jiří, ona je opravdová múza, co Eva ví, to nevíme my všichni dohromady. Jelena
>> Já vím, proto ji taky miluji. Jan
>> aha, a ona tebe? Jelena
>> říkala, že si musí nejprve zvyknout, že je zase spárovaná. Jan
>> To si umím představit, do dneška měla muže vždycky po dvou, divím se, že tady teď máš sólo výstup. Jelena
>> Mému příteli se taky líbila, uklouzlo Martině.

>> ale proč dva?
>> No, jeden ji miluje 22 let, ten druhý 18, oba čekají, až se rozvede – a ona se rozvede a nejde k žádnému z nich. Kluci se ze samého žalu zamilují jeden do druhého, mezitím jde jednou ona do postele s oběma současně. Jeden se učí česky, ona mu to zakazuje, a Jan, nikdy se nehádaj, víš, co tě čeká? Čtyřicet let, nehádaní se, se mnou se taky nikdy nepře, my... a Marcelo, proč jí to neřekneš? Jelena
>> Už se na ni těším. Evo, teď mne něco napadlo, co je vevnitř na Slapech? Jan me vzal za ramena.
>> Jak to myslíš?, zeptala jsem se.
>> řekni, co všechno je uvnitř? Jan mnou zatřásl, přemožen emocemi.
>> No, telefon. Já
>> Já vím, pražské číslo. Topení? Jan
>> ano, kamna na uhlí a postele, ale hrozné. Já
>> Určitě jsou tam i skříně, taky hrozné. Nech ji na pokoji, Jan jinak z ní ještě vytřeseš, kolik má na Slapech kávových lžiček. Jelena
>> a dvě jablka tam má. Marcela
>> Proč dvě jablka? zeptala se Jelena.
>> Nemohla si vzpomenout, jak se česky řekne jabloň, tak řekla, že tam má dvě jablka. Marcela
>> ale to je nádherné, myslela jsem, že se knížka bude jmenovat třeba Evin outfit, ale tohle je mnohem hezčí. všechny Evy mají jen jedno jablko, ale naše Eva musí mít dvě. To je něco báječného. Jan, nabídla jsem jí svůj dům v Sazavě, než budou Slapy hotové, můžete tam bydlet. Jelena
>> a jezdit každý den do Prahy?, namítl Jan
>> Jde to, taky jsme to dělali, když nás komunisti vystěhovali z Hradčan. Jelena
>> Jeleno, je Eva šílená? Jan

Naléhavě potřebujeme pár bláznů .
Podívejte se, kam nás dovedli normální lidé.

>> Ne, Jiří, je jenom strašně inteligentní, ale nikdo jí to nevěří. Jelena
>> Proč? zeptala se Marcela.
>> řekla: Blázny živí bůh... Jiří
>> To je skvělá kniha, od Kožíka. To je neuvěřitelné, ona zná skutečně všechny knihy na světě. Jelena
>> Taky říkala, že je to skvělá kniha. Jan
>> Já si skutečně někdy myslím, že jsme dvě nádoby, podivuhodným způsobem propojené, a teď mne něco napadlo, Evo, možná kvůli té knize, kterou jsme četly. Když ji někdo dostane darem ve správnou chvíli, pak je ten někdo tak nadšen tím člověkem, který mu ji dal, že dostane kachní syndrom a to je provází celý život... Jelena
>> Jak se ta kniha jmenuje?, zeptali se všichni.
>> Kdo chytá v žitě. Jelena
>> Darovala ji onomu jednomu muži, když mu bylo sedmnáct, a on otevřel oči a od té doby ji provází celým životem, jak  ona mne. Jelena
>> vy se znáte tak dlouho? Ema
>> Proboha, posloucháte? a Jan co je s Jolanou?, zeptala se Jelena.
>> Necháme se rozvést a já si vezmu Evu. Jan
>> To ona slyší často, ten jeden si ji pořád chce brát, ale pak řekne apríl apríl, je na to zvyklá. Jelena
>> Já si ji ale opravdu chci vzít. Jan, velice pohnutým hlasem.
>> Evička ale odešla do věčných lovišť. Jelena
>> Jak to? Jan
>> Podívej se na ni, brada jí spadla na prsa... Má dost všech těch řečí tady. Jelena
>> a opravdu není šílená? Jiří
>> Ne, samozřejmě ne, jen sama pro sebe vypnula, mozek jí řekl: a teď toho mám dost, slyší. nás, ale nemůže odpovědět. Jelena
>> Musím se někdy na kompetentních místech zeptat, zda je něco takového možné, řekla Marcela.
>> Marcelo, nebudeš se nikde ptát, Eva při těch svých mnoha cestách zažila situace, že se to musela naučit. Je to její sebeobrana, jinak by nemohla přežít. Jelena
>> Mívá to často?, zeptal se Jan
>> Ne, nemívá, ale kdybys musel často hledět do ústí zbraně, taky by ses to naučil. Evo, jak často už na tebe někdo namířil zbraň? Jelena
>> Třikrát. Já
>> Možná jsem to zavinila já, už vím, jak. Jelena
>> ... ano, s těmi nádobami, řekla jsem a už zase jsem tam nebyla, skutečně jsem se dostala do svého druhu tranzu.
>> Co s ní mám dělat?, zeptal se Jan
>> Dej jí pusu. Jelena
>> ano, polibte se, žádala Marcela.
>> Jan někam ji posaď, nejlíp tam, kde ji nikdo nebude rušit, to zase přejde. ale nemocná není. Jelena
Za námi Marcela pískala svatební pochod. Jelena poprosila Emu, aby na mne dávala pozor. Slyšela jsem, co si povídají za mými zády.
>> Jan, jak si to představuješ?, zeptala se Jelena.
>> Já ji miluji. Jan
>> Jsi si jistý? vždyť o ní nic nevíš. Jelena
>> Ne, ale to nevadí, miluji ji od té doby, co jsem ji poprvé viděl. Jiří
>> Buď rád, že o ní nic nevíš, jinak bys ji miloval ještě víc. Jelena
>> ale já ji miluji dost. Jan
>> To snad není možné, ta tě tak okouzlila, že už mluvíš jako ona. Jelena
>> Ne, já to myslím vážně. Jiří
>> Máš přece ženu a dceru. vyprávěla ti, že modeluje? Jelena
>> ano, ale až dnes večer. Jan
>> a teď o něčem jiném: řekla, že rodiče zvažuji její adopci? Jelena
>> Ne, neřekla, ale já to věděl. Jan
>> od koho? Jelena
>> Někde jsem to zaslechl. Jan
>> To můžeš vědět jen od Jolany. Jelena
>> Nevím, jestli to byla ona. Jan
>> Bráníš ji, to ji ještě miluješ. Jelena
>> ano... jen už tak nemůžu žít dál. Ina jednoho dne nepozná vlastní mámu, já chci zase žít rodinným životem. Jan
>> a teď je to zrovna Eva, kdo musí poslouchat tvoje stížnosti. Jelena
>> No, já už na ni myslím dlouho a byl jsem rád, když se nechala rozvést. Představ si, co mi řekla: že jsem moc starý na to, abych hrál lední hokej! Jiří
>> a jsi? Jelena
>> To ano, jen mi to zatím nikdo neřekl tak otevřeně. Jan
>> ona je tak bezprostřední, něco si myslí a hned to taky řekne. Vaculíkovi například řekla: vážím si vás. on odpověděl: Jak to, ženská, můžete říct? Neznáte mne. Tak mu povídá: Když si nemohu vážit vás, budu si vážit vašich knih. Jelena
>> To snad není možné, ozval se někdo.
>> ale ano, a dneska ke mně přišla Vlasta Chramostova: Kdo je ta žena, co si to vůči mně dovoluje? řekla: Já o vás vím všechno. Jasně, řekla, ale až když jí Vlasta povídá: Já o vás nevím nic. Nevím, proč jsou ti lidi takoví, Eva o nich čte v knihách, oni jsou rádi, že se o nich píše a pak jí nadávají, že o nich ví příliš mnoho?
Musejí si na to přece zvyknout, že už nežijí v komunismu a že jim lidi upřímně řeknou, co si myslí. Jelena
>> Panu Klímovi taky něco řekla. Ema
>> Copak? zeptala se Jelena.
>> řekla mu, že ji těší, že jej poznává. Ema
>> To je nádherné, to nedokáže vyjádřit každý. Jelena
>> Zná etiketu, venku poznala spoustu prominentů a byla nucena s nimi mluvit a dělala to výtečně. Jelena. Jan na mne zavolal, vstala jsem, jako ve spánku.

>> Na rozdíl od obecného mínění Broučků přijď v pátek a vyzvedni mne. Dostaneš misku na žrádlo a vodítko, zeptej se Jolany, co rád jím, a já půjdu s tebou.
>> Nemusíš mít strach, Jan bude to krásné. Já
>> v sobotu mi ukážeš Slapy a já tě přenesu přes práh.
Málem jsem dostala záchvat slabosti.
>> a teď běž, zase se posaď, řekl Jan. Za mnou všechno ztichlo. Ema se zeptala, jak se mi vede.
>> Jako v nebi, odpověděla jsem.
>> a v pátek vyzvedneš Jana? U toho bych ráda byla. Ema
>> Z toho nic nebude, řekla jsem.
>> Nech ji na pokoji, ona už všechno věděla, řekl Ondřej, její muž.
>> Jak to? Ema
>> No, všechno. Ondřej
>> Taky o Janovi? Ema
>> ano, taky o Janovi, řekl jí Ondřej, a pak ke mně:
>> Co chceš dělat do pátku?
>> Kouřit, nespat, nejíst. Já
>> No, to budeš vypadat, nechceš přijít k nám? Ondřej
>> Já vypadám už teď, ne, díky. Já
>> Teď vypadáš docela dobře. Ondřej
>> Ondřej, odkud to všechno víš? zeptala se Nora.

>> Zažil jsi někdy něco podobného?
>> ano, podobné stavy znám. Ondřej
>> Bude to dřina, zpracovat to, řekla jsem.

Alles bleibt still und stumpf
Im alten Gleise.
der Stein im Sumpf
Zieht keine Kreise. (Goethe)